Kromě všech otázek byla dýmka začarována. Musí existovat kouzlo buď v tabáku, nebo v žhavých pálivých uhlících, které na ní záhadně hořelo, nebo v štiplavě aromatickém kouři, který vydechoval ze zapáleného plevele. Figura, po několika nezdařených pokusech, nakonec vyloudila ve vzduchu kouřový kruh, který se vinul z temného koutu do pruhu slunečního svitu. Tam byl pohlcen a rozptýlil se v prach. Vypadalo to jako křečovité úsilí, protože další dvě nebo tři bafnutí byla mdlá, ačkoli uhlíky stále žhnuly a vrhaly záblesky přes strašákův obličej. Stará čarodějka přitiskla hubené ruce k sobě a povzbudivě se usmála na svou ruční práci. Viděla, že kouzlo fungovalo dobře. Smrštěná žlutá tvář, která dosud vůbec nebyla tváří, už měla tenký fantastický zákal, jako by to byl člověk, který se přesouval sem a tam; někdy úplně zmizel, ale s příštím popotáhnutím z dýmky znatelně vyrostl. Celá figura jakýmsi způsobem představovala ukázku života, jako bychom dodali špatně definované tvary mezi mračna a napůl se klamali zábavou naší vlastní fantazie.
Pokud se musíme do této záležitosti úzce zapojit, lze pochybovat o tom, že došlo k nějaké skutečné změně, přesto špinavá, opotřebovaná, bezcenná a špatně spojená látka strašáka, spíše ale pouze spektrální iluze a lstivý účinek světla a stínu, tak barevný a vymyšlený klamal oči většiny lidí. Zdá se, že zázraky čarodějnictví vždy měly velmi mělkou jemnost a přinejmenším, pokud výše uvedená vysvětlení nenarazila na pravdu procesu, nemohu navrhnout nic lepšího.
"Pořádně si bafni, můj hezký chlapče!" stále volala stará Matka Rigby. "Pojď! Znovu pořádně potáhni a pořádně si to vychutnej. Kuř jako o život, říkám ti! Vyfoukni ze samé hloubky svého srdce, pokud máš nějaké srdce, nebo z jakékoli hloubky. Výborně, znovu! Vdechuj, jako by to byla čistá láska."
A pak čarodějka zavolala na strašáka a vrhla do svého gesta tolik magnetické energie, že to vypadalo, jako by se nevyhnutelně musel podřídit, jako mystické volání magnetu, když je přitahován železem.
"Proč se skrýváš v rohu, lenochu?" řekla. "Vystup! Máš svět před sebou!"
Podle mne, kdyby legenda nebyla taková, jak jsem ji slyšel vyprávět, když jsem sedával na koleni své babičky a která si získala místo mezi věrohodnými ještě dříve, než můj dětinský úsudek mohl analyzovat její pravděpodobnost, ptám se, zda bych měl mít to srdce, říci to nyní.
Poslušna slovům Matky Rigby a s nataženou paží, jako by chtěla dosáhnout její napřažené ruky, postava udělala krok vpřed - jakýsi druh kličky a trhnutí, avšak spíše než krok zavrávorala a téměř ztratila rovnováhu. Co mohla čarodějnice očekávat? Konec konců to nebylo nic jiného, než strašák na dvou hůlkách. Ale silně oddaný starý Beldam se zamračil, pokynul a hodil tak silně, účelně energii na tuto ubohou kombinaci shnilého dřeva a zatuchlé slámy a rozedraných oděvů, že strašák byl nucen ukázat se člověku, navzdory realitě věcí; tak vstoupil do pruhu slunečního svitu. Tam stál, ubohý ďábel pokání, kterým byl, výtvor lidské podoby, skrz který byl patrný strnulý, drsný, nesourodý, vybledlý, roztrhaný, dobrý ze své podstaty, připravený ponořit se do hromady na podlaze, protože si je vědom své vlastní nehodnosti být vztyčen. Musím přiznat pravdu? Strašák mi v dnešní době oživování připomíná některé povrchní a nezdařené postavy složené z heterogenních materiálů používaných tisíckrát a nikdy nestojí za to je používat, ale s nimiž mají romantičtí spisovatelé (a já nepochybně mezi ně patřím) přeplněn svět fantastických historek.
Ale divoká stará ježibaba se začala hněvat a letmým pohledem ukazovat svou ďábelskou povahu, jako hadí hlava vykukující se syčením z jejího ňadra, na toto bojácné chování věci, kterou se snažila dát dohromady.
"Vyfoukni, ubožáku!" vykřikla hněvivě. "Vtáhni, vyfoukni, ty jsi ze slámy a prázdnoty! Jsi cár hadru nebo dva! Tašku na jídlo! Ty dýňová hlavo! Ty nic! Kde mám nalézt tak hnusné jméno, abych tě jím mohla nazývat? "Bafej," "a vpluj do svého fantastického života spolu s vdechnutím a vydechnutím kouře, jinak vytrhnu dýmku z tvých úst a vrhnu tě tam, odkud pochází červené uhlí."
Nešťastnému strašáku, kterému bylo takto vyhrožováno, nezbývalo nic jiného, než se vydat na cestu za drahým životem vyfukováním kouře. Podle potřeby tedy dýmku chtivě používal a vysílal takové hojné množství tabákových obláčků, že malá chalupa - kuchyň byla celá pokryta oblaky dýmu. Jeden sluneční paprsek mylně prošel a mohl, ale nedokonale definovat obraz prasklé a zaprášené okenní tabule na protější zdi.
Matka Rigby mezitím jednu hnědou ruku v bok a druhou nataženou směrem k figuře se zašklebila uprostřed temnoty s takovým držením těla a takovým výrazem, jako když byla zvyklá hodit na své oběti ohromnou noční můru a stát u postele, aby si užila jejich agónii.
Třesouce se strachem, tento ubohý strašák vydechl. Jeho úsilí však musí být uznáno a sloužit vynikajícímu účelu, protože s každým dalším bafnutím postava ztratila stále více své závratě a matoucí jemnosti a zdálo se, že je jí více. Jeho roucho navíc navazovalo na magickou změnu a zářilo leskem novosti a lesklo se dovedně vyšívaným zlatem, které bylo dávno potrháno, a napůl odhaleno mezi kouřem, žlutým obličejem. Stočil své oči bez lesku na Matku Rigby.
Nakonec stará čarodějka zaťala pěsti a zatřásla s figurou. Ne že by byla pozitivně naštvaná, ale pouze jednala z principu - možná nepravdivého nebo ne jediné pravdy, třebaže by se dalo očekávat, že bude taková velká, jakou by mohla očekávat Matka Rigby, že na ni dosáhne. Ve slabých a tupých povahách, které nejsou schopny lepších nápadů, to musí vyvolávat strach. Ale tady nastala krize. Pokud by selhala v tom, co se nyní snažila ovlivnit, bylo jejím nemilosrdným záměrem rozptýlit ubohý simulátor do jeho původních prvků.
"Máš mužnost," řekla přísně, "také ohlas a působíš jako kejklíř. Máš možnost mluvit!"
Strašák zalapal po dechu, bojoval a na dlouhou dobu vydával jen šelest, který byl tak pohlcen jeho zakouřeným dechem, že jste sotva mohli říct, zda to byl skutečně hlas nebo jen šňup tabáku. Někteří vypravěči této legendy zastávali názor, že kouzla Matky Rigby a její divoká vůle do postavy vtiskla známého ducha a že hlas byl jeho.
"Matko," zamumlal chudý přiškrcený hlas, "nebuď na mne tak zlá! Chtěl bych mluvit, ale co mohu říci, když jsem bez rozumu?"
"Můžeš mluvit, miláčku, víš?" křičela Matka Rigby a roztáhla svou tvář do úsměvu. "Řekni, vskutku! Pocházíš z bratrstva prázdné zručnosti a ptáš se mne, co máš říci? I kdybys řekl tisíc věcí, opakoval je a řekl tisíckrát, stále neřekneš nic. Neboj se, říkám ti! Když přijdeš na svět, kam tě pošlu okamžitě, nebude ti chybět, že nemluvíš. Mluv. Proč? Pak budeš blábolit jako mlýnský potok. Jak chceš. Máš na to dost mozku, já házím."
"K vašim službám, Matko," odpověděla postava.
"A to bylo dobře řečeno, můj hezounku!" odpověděla Matka Rigby. "Pak budeš mluvit tímto způsobem a nic to nebude znamenat. Budeš mít stovky takových nastavených frází a pět set schovaných jako zálohu v kufru. A teď, miláčku, jsem se s tebou tolik natrápila a ty jsi tak krásný, že čestné slovo. Miluji tě více než kterákoli loutka čarodějnice na světě, a dělala jsem je ze všech druhů - hlíny, vosku, slámy, holí, noční mlhy, ranní mlhy, mořské pěny a komínového kouře. Ale ty jsi ze všech nejlepší. Dávej pozor na to, co říkám."
"Ano, milá Matko," řekla postava, "celým svým srdcem!"
"Z celého tvého srdce!" vykřikla stará čarodějnice, položila ruce v bok a hlasitě se zasmála. "Měl jsi tak pěkný způsob mluvení! Z celého srdce!" A položil jsi svou ruku na levou stranu vesty, jako bys ji opravdu měl!"
Takže nyní, ve velmi dobrém rozmaru, s touto fantastickou výpovědí řekla Matka Rigby strašákovi, že musí jít a hrát svou roli ve velkém světě, kde ani jeden ze sta mužů, jak tvrdila, nebyl obdařen lepším materiálem, než je on sám. A aby mohl zvednout hlavu k těm nejlepším z nich, vybavila ho na místě nepředstavitelným bohatstvím. Skládalo se zčásti ze zlatého dolu v Eldoradu,[1] a deseti tisíc akcií v rozbité bublině, z půl milionu akrů vinice na severním pólu a ze vzdušného hradu a zámku ve Španělsku, spolu se všemi nájmy a příjmy z toho plynoucími. Dále mu předala náklad určité lodi naložené solí Cádizu, kterou sama díky svému nekromantickému umění odcizila zakladateli před deseti lety v nejhlubší části středního oceánu. Pokud by sůl nebyla rozpuštěna a mohla by být uvedena na trh, přinesla by mezi rybáře pěkné peníze. Aby neměl nedostatek hotových peněz, dala mu měděné halíře birminghamské výroby, což byly všechny mince, které z ní měla, a také hodně mosazi, kterou použila na jeho čelo, čímž se stal žlutější než kdy jindy.
"Jen s tím mosazem," říká matka Rigby, "můžeš zaplatit svou cestu po celé zemi. Polib mě, miláčku! Udělala jsem pro tebe maximum."
Kromě toho, že dobrodruh nemusí postrádat žádnou možnou výhodu ve prospěch spravedlivého začátku do života, tato vynikající stará dáma mu dala znamení, kterým se měl představit jistému soudci, členovi rady, obchodníkovi a staršímu církve (čtyři kapacity v jedné osobě), který stál v čele společnosti v sousední metropoli. Znamení nebylo ani víc, ani méně než jediné slovo, které Matka Rigby zašeptala strašákovi a které strašák měl pošeptat obchodníkovi.
"Jak znám toho starého chlapíka, zblázní se do tebe, když mu zašeptáš toto slovo do ucha," řekla stará čarodějnice. "Matka Rigby zná zbožnou spravedlnost a zbožná spravedlnost zná matku Rigby!"
Zdroj:
Autor: Nathaniel Hawthorne: A Moralized Legend (z Short Stories of Various Types)
Překlad: Mirijam
[1] Eldorado.Imaginární země, bohatá na zlato a šperky, o které si raní španělští cestovatelé mysleli, že existuje někde v Novém Světě.
Žádné komentáře:
Okomentovat