Životní paradoxy

Nějaká srandička od života?

Život si s námi pohrává. Poté, co jsem přežila své vlastní dětství, přišel princ na bílém koni a odvedl mě do našeho království. Odmítala jsem ho, protože jsme neměli připravený domov. "Bydlet budeme na větvi?" říkávala jsem.

Narodily se nám tři děti. Bylo to úplně normální manželství. Používala jsem slogan: vynikající milenec, dobrý manžel, trochu horší otec.

Až do dne D. Manžel šel na operaci se srdcem, taková banální operace, kterých dělají stovky. Bez komplikací. I tahle proběhla dobře. Na závěr svého pobytu přijela za manželem unesená nevěsta, naše neteř. Pobíhala po nemocnici v bílém, celá rozevlátá a šťastná se známými. Když manžel nemohl být fyzicky přítomen na svatbě, aspoň takhle. V nemocnici z toho měli druhé vánoce.

Po propuštění koupil manžel sestřičce bonboniéru za dobrou a starostlivou péči. Chtěl přesadit kvítko ve velkém květináči, přestože neměl nic těžkého zvedat. Chtěl klíče od auta, aby se dostal na zahradu, která potřebovala také zušlechtit. Byl nadšený, že přežil svoji operaci. Strašně se bál a pečlivě se na ni připravoval.

Po návratu jsme slavili jeho narozeniny. Opožděně. Měl posilovat plíce a srdce. Vyzdobil byt samými nafukovacími balonky. Všichni jsme se radovali, že jsme spolu.

Večer povídá, že mu tluče srdce rychleji než obvykle. To již ležel a vybízel mne k spánku. Před usnutím pravil: "Nemluv na mne chvíli, udělalo se mi zle." Seděla jsem na posteli. Poté jsem viděla, jak se mu divně kroutí oči, odkrvují rty. Během 20 vteřin mi zemřel v náručí.

Sanitka přijela do půl hodiny. Nervózně jsem pobíhala od manžela ke dveřím. Lékaři se zpočátku báli dávat mu masáž, ale selhaly základní životní funkce a nic jiné nezbývalo. Marné byly již všechny oživovací pokusy. Po hodině oznámila lékařka exitus.

Byla jsem jak v šoku. Chtěli mi dát injekci na uklidněnou, ale vymrštila jsem ji přes celý obývací pokoj. Zavolali mému tehdy novopečenému zeťovi, aby přijel. Dcera se sesypala. Konejšil mne.

V jednom okamžiku se mi sesypal celý svět. Syn odjížděl na zelenou kartu do Německa, jedna dcera se čerstvě vdala a odstěhovala se, nejmladší 16letá, byla na táboře.

"Bože, proč zrovna já? Co jsem Ti udělala?" vyčítala jsem. Mlčel. "Proč sis nevzal raději mne?" Manžel byl mnohem odpovědnější, svědomitější, pečlivější, starostlivý. "Co já tady teď sama?" Měla jsem i myšlenky, že to skončím. Ale nejdříve musím dovést do plnoletosti svou dceru.

"A máš po životě," konstatovala suše maminka. "To jsem tedy nečekala."

Po probdělých nocích a promáčených kapesnících jsem se zařekla, že tohle byly poslední slzy, které ode mne kdy kdo viděl. Dcera žila v domnění, že jsem se zbláznila. Konala jsem odkazy svého manžela. Vyměnila ledničku, i když velká mi byla stejně k ničemu, koupila tiskárnu, položila nové linoleum prý s lahví v ruce. Nevím o tom. Poslouchala jsem, jak se u sousedů baví a hrozně mne to deptalo. Zdálo se mi, že na můj účet. V předsíni jsem měla pověšenou manželovu bundu. Chodila jsem k ní a čichala, nasávala ten pach a atmosféru. Snad jsem si myslela, že se manžel vrátí, když na věšáku bude jeho bunda. Byla jsem na dovolené ve Francii, což byl vždycky náš sen.

Ještě probíhala i taková hra na kdyby, co hrají všichni, kdo někoho blízkého ztratí. Jenomže na kdyby se nehraje.

Tři nebo čtyři měsíce jsem chodila ve smutku. "Kdy to černé už odložíš?" říkávala maminka. "Nevím," odpověděla jsem. Bylo mi všechno jedno.

Od tohoto dne D se odvíjí můj další život. Naučíte se žít, ale je to jako kdyby odešlo kus vás. Jako po amputaci nohy. Také vás bolí, i když ji nemáte. Ale ne tak palčivě. Ztratila jsem polovinu své energie, nic mi nedávalo smysl. Světlý bod k životu byla nejmladší dcera.

Bezmyšlenkovitě jsem brouzdala po internetu. Nemohla jsem spávat. "Přece nezahodíš svůj život?" říkám si. Když už to takhle dopadlo.

Pak jsem na internetu poznala jednoho pána, který se uměl velmi pěkně vyjadřovat k tragédiím a sám zažil podobnou katastrofu jako já.

Dnes žijeme spolu. Nevím, zda je to ta pravá láska. Nevím, zda mu mohu bezvýhradně důvěřovat. Spíše ve dvou se to lépe táhne. Já jsem si těch zaříkání nastavila: nikdy se nevdám, žádná láska na úkor vlastních dětí, nechci už nikdy vidět někoho umírat v mém náručí. Proto je mladší, teď je řada na mně.

A také mne napadají slova Sergeje Jesenina … kdo měl rád, už nemůže rád míti, nevzeplá, kdo shořel jako troud. Láska, ta pravá, vzácná je u lidí, proto ji, přátelé, druh druhu závidí. Nezávidím. Láska zabíjí … samou radostí mu puklo srdce. Nemám na tom podíl?

A co říká epitaf? Měl jsem vás rád, chtěl jsem s vámi žít, já nechtěl odejít.