Barbora v noci, když lišky spaly, potichu šla a vyšplhala se na její záda. Skočila. Pak utíkala směrem dopředu. Tam uviděla klec, kde byl Dave. Jak to uviděla, plížila se kolem vlkodlaků. Potichu, ale s důrazem, zašeptala: "Dělej, pojď!" "Nemůžu!" opětoval se stejně důrazným šepotem. "Oni spí, můžeš!" Třeba se to nestane, uvažoval v duchu Dave. Vykročil z klece. "Vyšel jsem!" neovládl se a zařval nahlas. Vlkodlaci se vzbudili. "Co to děláš! Jdi zpátky do té klece! Honem! Barbora ho píchla zezadu malým nožíkem. Zařval z plných plic. Vlkodlaci se otočili. Barbora se schovala rychle za strom. Dave utíkal, jen se za ním prášilo.
Najednou přišel vlkodlak, který měl kouzelnou hůl. Vypadal jako člověk kvůli té holi, která měla dvě černé čáry, uprostřed zelenou kouli. Vlkodlak se usmál na Dava. Použil zezadu hůl, pak běžel na Dava. Koule uprostřed začala zářit. Zasáhl ho bílý blesk. Dave padl a proměnil se na vlkodlačí mimino. Barbora skočila na zářící hůl. Hop! Povzbuzovala se v duchu a skočila. Jakmile na ni skočila, zvětšila se. Potom zběsile bodala, poháněna velkým vztekem. Měla stisknuté zuby a v očích šílený výraz. Ten s holí začal kouzlit přímo na Barboru. Vykřikla: "Au! Pane Bož … To bol … padla jako kuželka přímo na toho s tou holí. Rukou se dotkla zářící koule. Její tělo se zatřáslo. Ten dotek jí dal energii života. Potichu začala dýchat. Ruku posouvala k noži, pomalým pohybem ho uchopila a rychle ho probodla. Vytáhla z něho nůž. Jsem vrah, uvědomila si s hlasitým výkřikem.
Barbora šla ke studánce očistit si ruce od krve. Už je mám čisté, konstatovala po prohlédnutí a šla se podívat na vlkodlačí dítě. Vypadalo hrozně. I tak si ho chtěla vychovat. Vzala dítě do náruče a kráčela s ním opatrným krokem.
Uviděla ožitého vodníka. "Čau!" vykřikl radostí. "Dave je mrtvý," odvětila smutně. "To nevadí! Máš m …" "Tebe!" skočila mu do veselého volání. "Proč jsi tak veselý? Ty ho snad nemáš rád." "Promiň, že jsem tak veselý." "Tak odpověz" "Abych řekl pravdu, mám ho rád. Jenom jsem si neuvědomil, že ho mám rád. Celý život jsem byl vzteklý. Záviděl jsem mu celou dobu," odpověděl vodník. "Hm. Vlastně mi můžeš pomoci s výchovou toho dítěte." "Nikam s tebou nepůjdu, nebudu jezdit, ani si povídat." "Nechci se do tebe zamilovat. Miluji Dava z celého srdce." Vždycky si ho bude představovat. "Miluji ho hluboce," pokračovala Barbora ve svém vyznání. "Cože! Stejně se ti vybaví vzpomínka na smrt! To chceš? Trápit se celý život? Je mrtvý! Přece se nebudeš trápit celý život! Zatraceně!" "Ano, budu." "No tak." "Dost! Buď už konečně ticho! Půjdu koupit mléko."
Barbora otevřela dveře, šla vesnicí, bylo tam hodně tma, svítil měsíc. V duchu si říkala: "Už ho vidím!" vykřikla.
Dveře byly otevřené. Vešla dovnitř. Podívala se na prodavače a řekla: "Prosím, dejte mi mléko." "Ano, paní." Otočil hlavou, uviděl mléko na polici, vzal ho a podával paní. "To je všechno?" "Ano," odpověděla. Na poličce je cedulka s cenovkou. Barbora mlčela, ohlédla se. "Ano, tam je!" vykřikla nahlas. "Takže je to sto padesát korun." Barbora vytáhla z kapsy peněženku. Vytáhla stokorunu a k tomu kovovou padesátku. "Tady máte," řekla pevným hlasem. Vzal si peníze. Barbora odešle z obchodu. Budu doma s dítětem a vodníkem, rozhodla se Barbora.
David už není ve družině. Je doma a sedí na židli. Zaslechne hluk. Zvedne se a jde za tím hlukem. To máma šramotí v předsíni a praví: "Byla jsem na třídních schůzkách. Mluvila jsem s ředitelkou. Zítra pojedeme na výlet do Afriky. Letadlem. Mám zjištěné úkoly. Táta dělá večeři. Je 20:00 hodin. Dívala jsem se na mobil v chodbě. Opravdu dělá jídlo?" "Jo, dělá." "Jídlo!" ozval se hlasitě táta z kuchyně. David si v kuchyni sedl. "Tady je delikatesa. Vepřová prsíčka s chlebem." Dal všem na stůl. Všichni začali jíst, kromě táty. Ten se jen díval, jak ostatní jí. Po 2 minutách se zeptal: "Chutná jídlo?" "Jo, dobrý." "Vážně?" zeptal se znovu. "Ano, tati." David přestal mluvit a kousl do masa. Mlaskal, z úst mu tekly sliny, zahryzával se do vepřového znova a znova. Jídlo zapíjel vodou. To trvalo dlouho. Tak dlouho, než všichni dojedli. Jemu přišlo, že čas plyne jako voda. Nakonec na stole nezbyl ani ždibíček. "Jdu spát," oznámil. A to také udělal. pokračování příště
Žádné komentáře:
Okomentovat