pondělí 18. února 2019

Recept na štěstí

V lednu jsem psala a upravila výňatek z knihy Sun Lighta Bible štěstí. Nazvala jsem ho Přikázání štěstí. Určitě se najdou lidé, kteří na moudra, jak získat štěstí, udržet si ho, jak se mají chovat nebo jak štěstí vnímat, nevěří. Tahle malá knížečka mne kdysi velmi oslovila. Řekla bych, že základem je pozitivní myšlení v každé situaci. Ono se to lehko řekne. Na druhé straně každý je především sám svého štěstí strůjcem a záleží také, jak ho vnímá. Každému stačí ke štěstí něco jiného. Bezdomovcovi stačí láhev alkoholu a bezmezná svoboda. Nepotřebuje ani střechu nad hlavou. Kdo se vyhne nějakému průšvihu a uvědomí si to, řekne: "Měl jsem víc štěstí než rozumu." Pro někoho je štěstí vyhrát ve sportce, pro jiného sehnat lukrativní zaměstnání, vyhrát konkurzní řízení, zakázku nebo veřejnou soutěž. Každý má představy o štěstí jiné. Jsou tací, kteří když se konečně hrabou ze dna, si uvědomí, že jsou v podstatě šťastni.Trefně bylo v nějaké pohádce na otázku, co je štěstí, odpovězeno: "Muška jenom zlatá."

Obecný recept na štěstí není. Štěstí prožívá vždy jedinec sám. Nemůže ho předat, ani ho nemůže převzít někdo jiný. Krásné je, když se může radovat s nejbližšími, ať je to rodina, kamarádi. Ale je to jen jeho štěstí. Určitě mezi známými bude mít i takové, kteří mu budou jeho štěstí závidět. A to nemluvím o tom, že někdy to štěstí může být vykoupeno letitou dřinou, jindy náhodou, ctižádostí.

Štěstí je měřítko kladných hodnot, jsou to naše uskutečněná přání a tužby, které prožíváme. Pokud se nám našich stanovených cílů nepodaří dosáhnout, býváme hluboce zklamáni. Uvědomme si, že štěstí netrvá věčně. Sotva dosáhneme nějakého přání, hned se objeví tisíce dalších a jsme smutni, že se neplní. Všechna přání, tužby, pocit štěstí je v našich hlavách. Je to naše euforie.

Vždycky zdvihám výstražně prst a říkám, že nic netrvá věčně - ani štěstí, ani neštěstí (ani láska k jedné slečně Smějící se).
Mám-li posuzovat své štěstí, tak měřítkem je opak, neštěstí. Člověk je už od přírody takový, že chce, aby to pěkné trvalo na věky a to smutné, nepodařené, tragické, aby se mu vyhýbalo. S jistotou lze říci, že to nejde. To bychom nesměli mít žádné city.

A tak si říkám, jak nás nabádá většina publikací, žít v klidu a míru, v pohodě, modlit se, meditovat, nevzrušovat se, žiji ještě? Kontrolovat své chování, své dobré skutky, zapuzovat od sebe zlo, nedopouštět se chyb, omylů, jen se lehce usmívat blažeností a štěstím, o kterém vlastně ani nevím, co je - žiji ještě? Řekla bych nedělat nic, aspoň nic nepokazím, nic necítit, nic nevnímat. To chci? Ne, haló, já jsem tady.

Jsem-li pro někoho láskou, oporou, studnicí moudra nebo blbosti, vzorem, tak mne to těší, ale štěstí ani těm druhým nepřinesu, natož sobě. Nevím, odkud kam se nosí a kde ho mám najít. Jsem-li pro někoho trapkou, blbem, podivínem a kdo ví, jaké všechny vlastnosti bych mohla mít, jeho názor. Štěstí mu to nepřinese a mně také ne.

Žádné komentáře:

Okomentovat