7. kapitola
Lesní chatrč
Adam v Davovým těle byl pořád v lese. U chatrče, kde byl člověk, zkusil zaklepat na dveře. Otevřela mu stará paní s šedivými vlasy, černým kabátem s knoflíky, s losíma nohama. Měla dlouhé nehty jako pařáty. Slabým hlasem na něho promluvila: "Pojď dál, mladý chlapče, upíre," řekla. "Díky. Příště nemusíte říkat upíre. Stejně díky, stará paní. Vy nemáte kalhoty." "Vím." "Tak si je dejte." "Nemůžu. Nemám je." "Nevadí, stará paní. Jak se vlastně jmenujete?" "Anička. A vy?" "Dave," zalhal Adam, "spíš mi můžete říkat Adam. Je mi to jedno. Jak chcete. Mám dvě jména." "Dvě?" podivila se stará paní. "Ano, dvě." "Budu vám říkat Dave." "Dobře." "Chcete vědět, proč mám všechno ostatní a kalhoty ne?" "Ano." "Loupežníci mi ukradli všechny peníze. Nechtěla jsem jim ukázat, kam je dávám. Napadli mě. Byla jsem znásilněna. Kalhoty mi spálili v ohni, i boty. Tak jsem jim dala všechno. Blízko tady je město. Pár kroků rovně a doprava. Ještě k tomu mému příběhu. Utéct jsem nemohla. Vchod byl obklíčený loupežníky," dodala k tomu Anička. "To je strašné." "Bylo to v noci. Ještě pár korun tu mám. Pět korun." "Umím si to představit," odplivl si Dave, "fuj." "Půjdu lovit maso. Prase divoké, to bude lahůdka." Co řekla, to udělala. Šla bosky do lesa, s nožem v ruce. Jehličky od větví ji píchaly do nohou. Překonávala tu bolest.
Našla spící prase. Ztišila krok a přiblížila se k němu. Zaryla do něho nůž. Prase zakvílelo bolestí. Jeho hlásek postupně utichal. Neprobudilo její rodinu. Mlčky ho táhla k chatě. Ukázala Daveovi prstem. Dave na pokyn přišel. "Pomoz mi ho dostat do chaty," řekla Anička. "Jistě." Táhl ho otevřenými dveřmi. "Dáme ho na stůl," řekla, "zaber!" Dave kývl, dal do toho všechnu sílu. Uf, oddychl si a utíral si pot z čela. Anička ho rozřízla. Rukama si z něho vzala. "To neupečeš?" "Nemám čím." "Přece stačí ho napíchnout na silný klacek a péct nad krbem." "Nemám troubu. Když jsi tak chytrej, jdi si to udělat. Ulovit, napíchnout na klacek a opéct." "Ne, díky. Nemám hlad."
Barbora byla doma. Dívala se na vodníka, jak mu dává mléko a krmí ho. "Můžu to zkusit?" "Můžeš." "Má velkou žízeň, co?" Vodník mlčel. Díval se z okna. Vůbec nevnímal. Dítě řvalo. Barbora vzala mléko, lila mu ho do pusy. Dítě rukama bouchlo do mléka takovou silou, až spadlo. Kouslo jí zuby. "Au! Teče mi krev! Neměla jsem si ho nechávat. Je strašné. Má červené oči, zuby jako vlk. Vlastně tmavě červené oči. Má vzteklý výraz. Ne, má je světlé!" "No tak!" uklidňoval ji vodník. "Nějak ho vychováme, aby se choval jako ostatní děti."
"Nevím. Má krev vlkodlaka! Má to v sobě, v duši! To nepůjde!" "Půjde!" přesvědčoval ji vodník. Barbora šílela: "Co když ho potkají vlkodlaci vy vyšším věku? Zkazí ho ve dvanácti nebo čtrnácti letech!" "Zakážeme mu chodit do lesa za vlkodlaky. Řekneme mu samozřejmě o lidech." "On nemusí poslechnout. Řekne si, že se bojíme zbytečně, chápeš?" "Budeme ho sledovat," trval na svém vodník, "moc se bojí, Barboro." "Asi máš pravdu. Jsem zpocená. Mám z něho strach. Ze svého dítěte." "Není to tvoje dítě." "Má strašné vrásky," dodala, "je stvořený z magie. Nedáme ho do ústavu?" "Proč sis ho sakra brala?" "Myslela jsem …" "Co sis myslela?" "Že nebude vypadat tak hrozně. Podívala jsem se mu jenom do očí. Neviděla jsem ho! Teď mi odpověz!" "Uklidni se." "Nedáme ho tam. Chci si ho nechat a vychovat! Rozumí! Uklidni se! Říkám ti to již po padesáté!" "Ty máš co říkat. Jak chceš." A ještě dodala: "Nebo ho dáme do sirotčince?" "Ne," okřikl ji vodník. "Zvládneme ho vychovat!" "Bude to spratek, zkazí ho!" "Budeme dávat na něho pozor." "Zatarasím les dlouhým plotem …" "Zmlkni už, Barboro!"
Hodil po ní botou. Barbora upadla, měla velkou modřinu. "Au! To bolí! To jsi přehnal!" Vodník si dal vodku z ledničky. "Ty piješ alkohol?" "Dost často. Dáš si taky?" "Ne, nedám. Jdu si lehnout. Hlavně se neopij." "Já vím, musím se starat o dítě," řekl vodník. Barbora si lehla. Nemohla usnout. Přemýšlela, zda se jim to podaří.
Vodník seděl na židli a popíjel vodku. Dítě řvalo. Nevnímal. Barbora pláč dítěte také neslyšela. Měla zavřené dveře. Ty dveře zavřel vítr z okna.
David nespal stejně jako Barbora. Ležel ve tmě a poslouchal zvuky od sousedů. Zničehonic uslyšel za dveřmi zvuk. "Že by zloděj?" zeptal se sám sebe. Odhodil peřinu, vstal a otevřel dveře. Uviděl osobu, vypadala jako žena. Natahovala ruku. David se bál, že mu ublíží. Napřáhl ruku na svou obranu a bouchl do prázdna. Postava uhnula a rozsvítila. David se lekl a vykřikl: "Mami! To jsi ty? Panebože! Promiň!" "Nic neříkej," skočila mu matka do řeči. "Nic jsem neřekl." "Chtěl jsi. Navíc jsi řekl něco …" "To jsem křičel překvapením." "To je jedno," uzavřela debatu matka. "Obleč se. Půjdeme na letiště. Poletíme večer. Bude to krásné." "Raději ne," odporoval David. Máma se hodně naštvala. "Předtím jsi neměl takový strach z letadla! Nic jsi nenamítal." "To jsem ještě neměl ten sen," skočil jí do řeči David. "Nebuď strašpytel, Davide! Obleč se!" "Jasně, ztroskotáme na ostrově nebo nás sežere žralok! To bude krásná dovolená!" řekl ironicky, "vždyť je to jedno." David se šel obléct. Možná umřeme nebo skončíme na opuštěném ostrově. Stejně je to jedno. Stejně je nepřemluvím, jsou strašně tvrdohlaví, říkal si v duchu.
"Už jsi?" zakřičela na něho máma. "Jo," řekl otráveně. "Jdeme!" zavelela máma. Šli pomalu na letiště. Koupili si jízdenky na letadlo. "Už letí!" zvolala máma. Nastoupili na palubu. Letadlo vyjíždělo z hangáru. Brána garáže se otevřela. Letadlo se s hukotem rozjíždělo po rolovací dráze a začalo se zvedat. "Už jsme v nebi," procedil mezi zuby. Škrábal se na hlavě, srdce mu bušilo strachem. Cítil každý jeho tlukot. Podívat se nervózně z okna. "Dobrý. Vidím sluníčko," lehce se pousmál.
Po půl hodině se situace změnila. Přišla bouřka. Blesky křižovaly oblohu a trefily křídlo. Letadlo začalo prudce padat dolů. David si stoupl. Nervózně chodil sem a tam, až uklouzl. Jel po podlaze letadla takovou rychlostí, že vyrazil dveře. Spadl do moře. Za sebou uviděl žraloka. Nasadil rychlý styl, plaval kraula. "Ostrov! Vidím ostrov!" vykřikl nahlas. pokračování příště
Žádné komentáře:
Okomentovat