24. prosince
"Drahý Enrico, zítra jsou Vánoce a byl by to pro nás den přílišného zoufalství, kdybys tu nebyl. Dnes jsem mluvila s tátou a přiměla jsem ho, aby pochopil, že nezůstanu, abych se podílela na rozdělení tohoto zoufalství, což ze mě dělá komplice sváru, který uráží živé a mrtvé. Otec tím bude pohnut, a pokud mu teď pošleš slovo, uvidíš, že bude ochoten vše odpustit.
Costanza, která ti přináší tento dopis, má také na starosti doručit ti částku osm set lir, se kterou budeš moci uspokojit čestně své dluhy.
Zaplať a okamžitě přijeď do náručí své ... mámy".
Costanza vesele plnila svůj úkol a já jsem zavřela své radosti a předpověď do prádelníku.
Nemohla jsem však říct svému otci ani slovo. Čekala jsem na večer, když jsme byli sami před ohněm a řekla jsem mu: "Tati, přemýšlela jsem nad svými dary. Na zítra ti chci dát mír, pokud chceš."
"Pro mne za mne, jak chceš."
"Enrico přijde za námi na oběd. Pozvala jsem ho."
Otec zíral do plamene a neodpověděl. Nedala jsem mu čas na přemýšlení a dodala: "Zaplatili jsme také jeho dluh."
"Kdo to zaplatil?"
"Věří, že peníze pocházejí od tebe, ale Enrico bude místo toho mým dlužníkem."
"A kde jsi našla osm set lir?"
"Půjčila mi je, nebo mi je nabídla, hádejte..."
"Nevím."
"Constance".
Otec se trochu zamračil. Kdyby to věděl dříve, nedovolil by to, ale možná si myslel, že nejlepším způsobem, jak se vyhnout zlu, je předvídat ho.
Možná si stále myslel, že už je příliš pozdě na to, aby odpustil, a že stará Constance, v jeho srdci žena, která má předpoklady, aby se cítila jako doma. Jeho oči zářily v jasném světle plamene a já jsem viděla, že stěží zadržuje slzy. Pomalu hledal mou ruku, držel ji zavřenou na kolenou a nakonec hlasem zahaleným emocemi, zvolal: "Vedla sis dobře, děkuji."
"Přislíbila jsem Constance, že ti nic neřeknu, bojí se tě urazit."
"Nic jí neřeknu."
"Přijala jsem to pod podmínkou, že obdrží řádek písemného prohlášení, ve kterém se prohlásím za dlužníka. Musíš mi udělat další radost, tati, to je, nech mě trochu splatit tento dluh svými malými úsporami na zbytečných výdajích. Bude to můj upřímný dluh."
"Pokud se ti to líbí. Tuccio. Ochotně přijímám.
"A už neříkej, tati, že si dělám ze srdce legraci."
Otec se usmál a něžně se podíval na portrét chudé matky, která vypadala rozrušená a živá pod pohybujícími se plameny ohně; pak zamumlal: "Už to nebudu říkat, paní maminko."
25. prosince
Nikdy jsem nestrávila tak poklidnou a pokojnou vánoční noc, jako tuto, ani v krásných letech mého raného dětství, když jsem snila o andělech a pastýřích, kteří jdou po ulici za zvuku dud. Srdce, dokonce i ve spánku, sledovalo mé sladké uspokojení. Zprvu klesalo na mysli, pak ale bylo osvětleno stovkami barvitých vizí,
které procházejí fantazií dívky, která se dlouho nevyspala dobře. A aby těch lehce zmatených myšlenek nebylo dost, setkala jsem se s matkou v neznámé zemi, osvětlené velkým ohněm, zmatených proto, že jsem cítila, že jsem jí, a že většina mrtvých ve mně žije a mluví.
Dnes v poledne přiběhla Constance. Mávala rukama jako slepice, která se pokouší létat, a křičela: "Přichází, přichází!"
Ve dveřích se objevil Enrico, bledý a chvějící se emocemi. Také otec, bledý a chvějící se, vstal.
"Tati!" zakřičel chlapec s přízvukem, na který nikdy nezapomenu. Natáhli ruce a ti dva muži se vrhli na prsa jeden druhému.
Costance, která ronila slzy jako potoky, mě táhla za šaty celou chodbou, kde se schovala za závěsem dveří a vrátila se, aby řekla: "Přísahej mi, že nic neřekneš."
I přes svůj triumf se chudá žena obávala naší pýchy a možná se nemýlila. Za šedesát let zkušeností si zvykla věřit, že pánové nemají rádi lekce, které nemohou zaplatit. Po dluzích z her, co nás nejvíce zatěžují, jsou dluhy vděčnosti.
Constance má pravdu, říkám, věřte tomu, protože jsme takto stvořeni; ale měl by existovat rozdíl mezi dobrem a zlem a udělám vše, co bude v mých silách, abych příliš brzy nezaplatila dluh mého srdce.
Existuje rozdíl mezi dobrem a zlem. Ale kdo má poznat, co je dobré a co je zlé? Někdy si člověk myslí, že koná dobře, ale nějakou hříčkou osudu se to zvrhne. Tento příběh není veden myšlenkou: čiň člověku dobře, peklem se ti odmění. Spíše nás zavádí k tomu, jak snadno si lze přičíst zásluhy někoho jiného a cítit uspokojení, když svým způsobem jsme využili pomoci jiného.
Constance, bezelstná duše, dávala z čistého srdce, aby pomohla rodině svého pána, zatímco Tuccia, sedmnáctiletá sestra, si přivlastní její nápad a pomocí intrik to vypadá, že pomáhá ona. A jak si pro své jednání najde odůvodnění. Dá se říct, že ji omlouvá mládí nebo už tu něco tryská z jejich povahových rysů či je to charakteristické jednání tehdejší společnosti?
Z povídky lze učinit závěr, že chudí lidé mají větší charakter, jsou rovnější, upřímnější a skutečně ochotni pomoci než bohatí.
Zdroj:
Autor: Emilio de Marchi: Debiti d'onore e debiti di cuore (z Vecchie Storie)
Překlad a doslov: Mirijam
Žádné komentáře:
Okomentovat