"Nenechávej mě," řekl konečně Passacantando. - Jsem jiný. Skrývám se před ostatními, zajímáš mne.
Přitiskl si čepici na krk. Zakroucená kudrlina zakryla čelo a zpod kudrliny se jeho bílé oči, plné drzosti a hlouposti, upřeně dívaly na Afričanku a pohlcovaly tu ženu v jakési zlovolné fascinaci.
"Nejsem ztracena, nejsem nic. Ty, kterého jsem našla," koktala, prosila, laskala Afričanka, zatímco dvojitá brada a rty se jí chvěly a z vyboulených očí jí vytryskly slzy.
"Nó," řekl Passacantando tichým hlasem a naklonil se k ní, "nó, neobhajuji tě, pobavíme se. Vezmeme mince, které má Maritete, v hodině duchů?"
"Oh, Giuvanne ... A jak to uděláme, my chudáci?"
"Počkám na tebe tady. Maritete spí. Tohle je ten správný okamžik. To půjde.
"Oh, Giuvanne ... já jsem ztratila svou soudnost."
"Soudnost, nesoudnost!" zavrčel Passacantando. "Jame!"
Afričanka se zachvěla. Ukázala na Binchi-Bancheho, který stále ležel v těžkém spánku pod stolem.
"Nejdříve zavři dveře," radila podřízeně. Passacantando kopl do Binchi-Bancheho, který jat náhlým strachem začal křičet a kroutit se v botách, dokud z nich téměř nevylezl do bláta a kaluže. Dveře se zavřely. Červená lucerna, která byla zavěšena na jedné z okenic, osvětlila hospodu špinavým červeným světlem; masivní oblouky vykreslovaly hluboký stín; schodiště v rohu se stalo tajemným; celá budova nabyla pochmurného vzhledu.
"Jame!" opakoval naléhavě Passacantanda Afričance, která se stále chvěla.
Oba šli pomalu nahoru po cihlovém schodišti, které stálo v nejtemnějším rohu, žena vpředu, muž vzadu. Na vrcholu schodiště byla nízká místnost s vyzdobenými rámy. Nad zdí byla namodralá majolika obnažené madony; a před ní propálená lampa se sklenicí plnou vody a oleje, před níž se přísahalo. Ostatní stěny byly pokryty jako mnohobarevné malomocenství množstvím potrhaných papírových obrazů. Místnost naplnila vůně bídy, vůně lidského tepla v hadrech.
Oba zloději postupovali opatrně k posteli.
Starý muž byl na posteli, ponořený ve spánku, dýchal a jemné syčení vycházelo skrz bezzubé dásně a mokrým nosem, rozšířeným šňupáním tabáku. Holohlavá hlava spočívala bokem na pruhovaném bavlněném polštáři; na dutých ústech, podobný řezu na kyselé dýni, trčel štětinový knír zažloutlý tabákem; a jedno z viditelných uší připomínalo převrácené ucho psa, plné chlupů, pokryté hrudkami lesklého ušního mazu. Z přikrývky vyčuhovala paže, holá, vychrtlá, s velkými pletenci žil podobnými otokům varixů[1]. Zaháknutá ruka držela podvědomě jeden okraj plachty, aby ji nikdo nevzal.
Tento starý idiot už nějakou dobu vlastnil dvě mince. Z dědictví není známo, od kterého příbuzného lichváře je získal a držel je s žárlivou péčí v rohu tabákové krabičky, jako to někteří dělají s jistým pižmovým[2] hmyzem.
Byly to dvě žluté a lesklé mince; a stařec je viděl v každém okamžiku a pokaždé cítil jejich aroma, jak mnul mince mezi ukazovákem a palcem. Cítil v sobě vášeň lakomosti a smysluplnosti držení.
Afričanka přistupovala pomalu, zadržovala dech, zatímco Passacantando ji podněcoval gesty k odcizení. Na schodech bylo slyšet hluk, oba odpočívali. Oškubaná a chromá hrdlička vtrhla do místnosti; našla hnízdo v střevíčku a v dolní části manželské postele. Ale když se uvelebila a cítila se dobře a pohodlně, muž rychlým pohybem sevřel starce a držel ho.
"Je tam?" zeptala se Afričanka.
"Ano, je pod polštářem," odpověděl, zatímco natahoval ruku pod polštář.
Starý muž se ve spánku pohnul, nedobrovolně zasténal a mezi jeho víčky se objevily sem tam jeho bílé oči. Pak upadl zpět do tuposti senilní ospalosti.
Afričanka přes nesmírný strach se stala kurážnou; náhle stiskla ruku, popadla šňupací tabák a pohybem, který připomínal útěk, se otočila ke schodům a sestupovala za Passacantandem.
"Ó, ach! Ty vidíš, co pro tebe dělám!" koktala a následovala muže.
A oba se společně třesoucíma se rukama spojili, aby otevřeli šňupací tabákovou krabičku. Hledali zlaté mince mezi tabákem. Ostrá vůně se zvedla k jejich nosním dírkám; a oba, jak cítili vzrušení z kýchání, byli najednou přepadeni náporem veselí. A potlačili zvuk kýchání, zavrávorali a vzájemně do sebe strčili. Při hře se probudil chtíč v tučné Afričance. Líbilo se jí, když ji tu a tam Passacantando rád láskyplně pokousal a píchl, hodil a porazil; otřásala se všude a chvěla se ve své bestiální hrůze. Ale najednou zaslechli nezřetelné dunění a pak do místnosti vtrhly chraplavé výkřiky. A starý muž se objevil na vrcholu schodiště, sinalý v načervenalém světle lucerny, tenký, kost a kůže, s holými nohama, v potrhané košili. Podíval se dolů na zloděje; mával rukama a vykřikl jako zatracená duše:
"Duchové! Mince! Mince! Mince!"
Bída naučila Dalibora housti, v povídce G. D'Annunzieho krásti. Trocha rasové otázky, trocha erotiky, zvláštní obraty autora, které jsou mnohdy velkým překladatelským oříškem, navíc v hovorové italské mluvě, spojenou s korsičtinou, maorštinou, činí povídku přitažlivou. Závěrečná pasáž mi připomíná Addamsovu rodinu.
Zdroje:
Author: Gabriele D'Annunzio: I marenghi (z Novel pescarských)
Wikipedia
Upravený překlad a doslov: Mirijam
[1] křečové žíly
[2] pižmový hmyz - tesařík pižmový, jeden z nejhezčích brouků čeledi tesaříkovitých (produkuje "falešné pižmo"). Pižmo, také mošus - pronikavě páchnoucí látka, kterou zanechávají samci kabarů pižmových při značkování svého území. Této látce se přisuzují afrodiziakální účinky. Pižmo bylo používáno v parfumerii, kde se používalo k prodloužení trvanlivosti vůně.
Žádné komentáře:
Okomentovat