Přichází Ossesso, hubený a hadí muž, s převrácenými víčky, jako jsou ti piloti, kteří plují větrným mořem, olivy v obličeji, šklebící se, se zvláštním prvkem zlosti a podvodů, které v něm ukazují cikánský původ. Catalana di Gissi přichází, žena neznámého věku, s dlouhými načervenalými zanedbanými vlasy, na čele některé skvrny téměř podobné měděným mincím, zpráskaná jako pes po porodu: Venuše žebráků, milující zdroj, u kterého ti, kteří trpí žízní, uhasí žízeň. A přichází Jacobbe di Campli, velký starý muž se zelenými chlupy, jako je tomu u těch řemeslníků pracujících s mosazí. Průmyslovník Gargalà dorazí na vozidle postavené z trosek lodí stále od dehtu. Dorazí Constantine of Corrópoli, cynik, který kvůli růstu jeho spodního rtu, vypadá, že vždy drží hadr syrového masa mezi zuby. Ostatní přicházejí. Všichni nevolníci, kteří emigrovali podél řeky, od náhorních plošin k moři, se shromažďují kolem roubenky pod společným sluncem.
Mungià pak zpívá různými způsoby a zkouší neobvyklé výšky. Jeho duši pohlcuje jakási pýcha, duch slávy, neboť pak vykonává umění svobodně, bez jakékoliv odměny. Z davu žebráků [391] občas povstává potlesk, který slyší a bolestně se ho dotýká.
Na konci písně, když sladké slunce opouští toto místo a stoupá na korintské sloupy Archy, žebráci vítají slepé a nechají se unášet do sousedních zemí. Jako obvykle, Chiachiù di Silvi, s nohou zkroucenou v ruce, a bratři Mammalucchi zůstávají. Žádají almužnu o dobročinnost od těch, kdo procházejí kolem, a mlčenlivý Mungiá možná myslí na triumfy mládí, kdy Lucicappelle, Golpo di Càsoli a Quattòrece byli naživu.
Ó, skvělá Mungova paranzella[1]!
Malý orchestr si získal pověst téměř v celém dolním údolí Pescary.
Golpo di Càsoli měl violu ve tvaru luku, skrček šedý jako ještěrky na střechách, s vrásčitou a membránovou kůží na obličeji a krku, jako jednotlivé části želvy vařené ve vodě. Měl na sobě frýžskou čepici, která přiléhala k uším dvěma křídly; hrál smyčcem rychlými gesty, přitiskl špičatou bradu na nohu violy, stiskl struny svými prsty, a vyvíjel viditelné úsilí v obratném hraní, jak to činí makak kočovných akrobatů.
Po něm přišel Quattòrece s houslemi zavěšenými na břiše pomocí oslího popruhu. Quattòrece, dlouhý a tenký jako vosková svíčka. U Quattòreceho dominovaly jednoznačně oranžové barvy. Vypadal jako jedna z těch namalovaných monochromatických postav, na určitých rustikálních kastelských vázách, v rigidním postoji. Jeho oči, něco mezi kaštanem a zlatem a stejně jako oči pastýřských psů zářily průhledností. Chrupavky jeho velkých uší, otevřené jako uši netopýrů, proti světlu zabarvenému narůžovělou žlutou; staré violoncello bylo vyzdobené peřím, stříbrnými nitěmi, vločkami, obrázky, medailemi a malými barevnými korálky. Vypadalo jako umělecký barbarský nástroj, ze kterého by měly vycházet nové zvuky.
Ale Lucicappelle, který si držel na hrudi obrovskou extra vyladěnou kytaru, přišel jako poslední s tanečním a odvážným krokem jako rustikální figaro. Byl to hravý duch paranzely, nejzelenější z let a největší síly, nejpohyblivější, nejvtipnější. Na čele mu vyčníval pouhým dotekem velký chomáč kudrnatých vlasů; v uších mu žensky zářily dva stříbrné kruhy a vrásky na tváři tvořily přírodní rýže. Miloval víno, přípitky v hudbě, serenády na počest krásy, venkovní tance, velké a hlučné hostiny.
Kdekoliv byl ženich, prapor, oslava přísahy, pohřeb, liturgický cyklus modliteb, který trval tři dny, tam utíkala Mungiova tchyně, žádaná, uznávaná. Předcházela svatebním průvodům, ulicemi, které byly spěšně poházeny květinami a voňavými bylinkami, mezi radostnými pozdravy a vítáním. Pět ověnčených mezků přineslo dárky. Vůz, tažený dvěma páry volů zabalených do stuh a hřbety pokryté čabrakou[2], vezl náklad. Kotle, lastury, měděné poháry se třásly chvěním chůze; lavičky, stoly, truhly, všechny ty hrubé starobylé formy bytového zařízení se za vrzání pohupovaly; damaškové přikrývky, sukně bohatě zdobené květinami, prošívané korzety, hedvábné zástěry, všechny tyto druhy oděvů žen zářily na slunci ve směsi veselí a proti modrému nebi se objevila hromada vlny, lnu nebo konopí namotané na cívce, aby se točila, symbol rodinných ctností, postavená na vrchol s naloženým prádlem, která vypadala jako nicotné zlato.
Ženy z příbuzenstva, s košíkem pšenice na hlavách, zrním na chléb a květem na chlebu, postupovaly v pořadí, všechny ve stejném prostém a téměř obřadném postoji a zpívaly. Když došly k domu, pospíchaly ke květnímu loži, sundaly si košík z hlavy, sevřely hrst pšenice do pěsti a jedna po druhé ji házely na novomanželku, čímž vyslovily jakési rituální znamení, v němž se dovolávaly plodnosti a hojnosti. Také matka, topící se v slzách, vykonala obřad s pšenicí a bochníkem chleba se dotkla hrudi, čela a ramen své dcery a pronesla slova bolestné lásky.
Pak u nádvoří budovy, pod velkou třtinovou rohoží nebo pod střechou z větví, začaly hody. Mungià, kterému se dostávalo ctnosti vzhledu a který nepodlehl zlu stáří, přímo ve velkoleposti zelené sutany, a veškerého potu a plamenů foukal do klarinetu z plna plic a podněcoval své společníky, aby dupali na zem. Il Golpo di Càsoli rozzlobeně znásilňoval violu.
Quattòrece se snažil držet krok s rostoucí maurskou zuřivostí a cítil, jak břicho proniká skřípění smyčce a akordů. Lucicappelle zvedl hlavu do vzduchu, levou rukou přitáhl struny kytary a pravou rukou svíral dvě silné kovové struny a sledoval, jak se ženy v květinovém lůžku vesele smějí.
Pak ceremoniář přinesl jídlo na velmi velkých, malovaných deskách; pára se zvedla jako mlha rozptýlená v listech; karafy s vínem s dobře připevněnými držadly přecházely z člověka na člověka; paže se natahovaly a a proplétaly po stolech mezi bochníky sypané anýzem a kulatými sýry, většími než je měsíční kotouč, a braly pomeranče, mandle a olivy; vůně koření se mísila s vůní čerstvé zeleniny; a ve sklenicích čirých likérů hosté nabízeli nevěstě malé šperky nebo náhrdelníky z velkých plodů zabalených jako kusy zlata. Nakonec v myslích vzplála velká vlna radosti. [396] Výkřiky sílily. Když šel Mungió vpřed s hlavou odkrytou a s plnou sklenicí v ruce, zpíval krásný rituál, který na pozvání abruzzské[3] země otevřou ústa přátel k přípitku:
"Toto víno je sladké a jemné."
"Na zdraví vás všech!"
Není nad vydařenou svatbu. I když každá svatba je vydařená. Ne vždy můžeme pozvat jako muzikanty významné celebrity, ale bohatě postačí, přijdou-li, byť nedokonalí, hudebníci, kamarádi, kteří umí zahrát a jak říkáme u nás "si zabejkat".
Jde o tu atmosféru. Jste obklopeni lidmi, se kterými je vám dobře. O to, že on je váš a vy jeho. For ever. Dokud vás smrt nerozdělí. Proto připíjím na svatební veselí!
Zdroj:
Author: Gabriele D'Annunzio: Le Novelle della Pescara
Překlad: Mirijam
[1] paranzella byla jednostěžňová rybářská loď v italské oblasti kolem Neapole
[2] ozdobná pokrývka na koně
[3] kraj ve střední Itálii
Žádné komentáře:
Okomentovat