Život je pestrý a barevný. Léto, pokud má nějakou barvu, tak pro mne je to žlutá - barva slunce a čirá, bezbarvá tekutina - barva potu. A modrá - barva moře.
Čas dovolených, čas prázdnin, čas zahálky. Jen zemědělci mají žně a dívají se na žluté vyzrálé obilí. Jen aby nezapršelo, ještě nemáme všechno svázané do snopů a pod střechou. Nebo proč neprší? Takhle nám všechno uschne. Dotace žádné, úroda bude malá, zas to odnese spotřebitel, budeme muset zdražovat. Letní jablka za 4,- Kč, kdepak je jim konec. Nevěřícně hledím na visačky. Jablka, kterými jsou stromy obsypány, jsou minimálně stejně tak drahé jako dovážené banány z teplých krajů. Ale nezakousnout se v létě do šťavnatého jablíčka, to je jako nebýt.
V létě žluté slunce žhne a já se ploužím po vyprahlé dlažbě města. Utápím se ve vlastním potu. 35o C mi přece jenom nedělá dobře. V baťohu jedna láhve s vodou, druhá nedopitá, už ani ten alkohol mi nechutná. Jen se schovat někde do stínu stromu.
Namířím si to k vodě. Měla by být modrá, ale to se píše jen v čítankách. Nicméně svlažit se a u vody spočinout až do večera se dá. Vytáhnu knihu, deku, občas si zaplavu, načerpám sílu a zjistím, že svět nejsou jen splašky. Pozoruji skotačící děti, jak cákají mokrou vodu na ty ještě nepotopené. Čas lenosti. Ani zvednout se a jít si zahrát volejbal se mi nechce. Jen si užívat slunce a vody.
U moře mne lákají vlny. Není většího potěšení, než proskakovat vlny, nechat se jimi nést, pohled upřený do nedohledné dálky. Vše kolem modré. Jen žlutý písek na pláži, slunečníky, lehátka a přítel v sombreru, hlídající věci na břehu si užívá stínu. Já zase vody. Jsem vodomil.
A krásné panorama dokreslují bílé skály, lemující moře.
Přes den v parném létě unavena, ožívám v noci. Chápu, že většina obyvatel jižních krajů je zalezlá ve svých domovech, hlavu vystrkují jen v případě nutnosti a pracují hned s prvním rozbřeskem nebo až po západu slunce. Večer pod oknem vám mladík zpívá serenádu nebo startuje motorku a vyzývá svoji vyvolenou k noční jízdě. Blonďaté vlasy ve větru. To je romantika letní lásky.
Pokud nemám klimatizaci, zalezeme pod jedno navlhčené prostěradlo. Zvláštní zvyk. Nevím, jakým záhadným způsobem se přihodí, že prostěradlo mám v objetí já a přítel živoří nepřikrytý.
A zase vychází slunce. I nám.
Sbalíme a odjíždíme. Většinou i léto již má sbaleno a přijíždíme do barev podzimu.
Žádné komentáře:
Okomentovat