"Ne, Edvarde! Je tam moje rodina! Máš smůlu, holčičko," řekl jí Edvard. Svojí mocí zabil vojáky a šestiletá holka na něj vykřikla: "Proč jsi zařídil, aby prohráli válku?" Edvard řekl: "Dělám to kvůli penězům. Mám tě taky zabít? Je přece rok 1990. To je středověk. Tak to uděláme. Hej …." Skočila mu do řeči a řekla zaklínadlo. Skoro všichni zlí zemřeli. Edvard ji nezabil, ale smrtelně zranil. Umírala a plakala. Byla totiž ve vesnici, do které ji vyhnal kouzlem. Naneštěstí nějaký člověk zavolal sanitku. Vyléčili ji za dva roky. A pak přestala vzpomínat.
"Hele, Barboro," vyhrkl Dave strachy. "Nemáme moc času. Musíš překonat strach. Je skoro den. Jsi určitě unavená. Ale mysli na to, jak jsme se ve dvanácti letech líbali v mém domě a nebyli tam mí rodiče. Dovolili to včera. Vzpomeň si na to. Věř si. Víra dělá hodně. Zavři oči, Barboro. Mysli na to a taky to udělej." "Dobře," odpověděla a zavřela oči. Líbali se. Kolem nich byla magie. Byly slyšet hlasy, všechno bylo krásné a klidné. Cítili se jako v ráji. Svět byl zvláštní a magie se dotknula Davovy jizvy. Začala reagovat. A pak slyšel hlasy: "Zabij ji, do toho!" "Ne!" zakřičel. Po skráních mu začala stékat krev. Řekl Barboře: "Musíš to udělat. Vykašli se na tu moji jizvu. Stejně zemřu."
A dodal: "Víš, v té restauraci. Toužila jsi i ty snad po polibku? Ani nechápeš utrpení. Ani ty, ani tvoje blbá rodina. Horší je, že je nenávidíš a oni tebe." "Zabil jsi svého tátu!" vyhrkla. "Protože byl zlej upír. Když byl upír, byl blbec. Zabil moji mámu. Jenomže víš co. Neuvědomil si, že ho mám rád. Tvoje rodina byla blbá. V r. 1989 byla moderní doba a táta byl člověk. A měl mě rád. Hodně. Tvoje rodina byla zlá. Chtěli tě zabít. Fackovali a týrali tě. Chtěli tě zabít a dát ti prsten, který by tě zabil. I Dava." "Ty víš, kdo to byl!" vzkřikla. "Ano," odpověděl a pokračoval: "Tvoje rodina byla blbá a tvůj táta udělal z té moderní doby středověk. Vyvraždil všechny. Pořád vraždil. Tvůj děda byl dobro. Říkal ti to proto, že jsi mu stála v cestě. Ostatní byli zlo!" "Drž pusu, Dave!" obořila se na něho. Dodala: "Vzpomínáš si na něho? Jo? Ale nemůžeš do toho kecat. Děda byl ještě horší! Chápeš, Dave? Tak co? Chápeš, chápeš, chápeš to?" "Jo," temně zahučel. Nevěděl to. "Promiň, Barboro." Pak Barbora ještě dodala: "Byli zakletí. Museli to udělat. Jinak by zemřeli. Proto pokoušeli zabít, víš co." Barbora to věděla. "A ty víš, kdo to je? Ty!" zakřičel Dave. "Ano," řekla a pokračovala. "Byl u toho taky děda. Udělal to on. Ale už se nechci hádat. Přestaneme, ano?" "Jo," odvětil.
Najednou jí začal svítit znak.
Změnil se jí hlas. Nic neslyšela, nic nevnímala a říkala mu: "Ty parchante jeden. Dědku mizernej." "Ne, ne!" řval také Dave a řekl: "Ne, to co vidíš, tak není. Slyšíš, Barboro!" Mlčky na něho skočila a pokoušela se ho zabít. Švihl jí a ona spadla. pokračování příště
Žádné komentáře:
Okomentovat